Výstava Pauly Benčaťové a Kristíny Bukovčákové

„Jsi tam ještě?“

„Ještě je jedno. Ale jsem. – Jsem –  je to podstatné.“

„Cože?“

„–Ještě– je časový údaj. Tady čas neběží.“

„A co dělá?“

„Stojí.“

Paula Benčaťová:

Ve svých keramických objektech se Paula Benčaťová věnuje tématice času a jeho filozofického pojetí – Chronos

a Kairos. Chronos vnímáme jako lineární a objektivní. Je měřitelný v jednotkách dnů, hodin či minut, a tudíž je přesně definovatelný. Kairos nabízí mnohem volnější plynutí. Je to čas potřebný k naplnění nečeho a my jej nemůžeme plně ovládnout. Dítě se narodí, až nastane ten správný čas. Práce bude hotova, až budou naplněny všechny procesy potřebné k jejímu dokončení…

Pauliny objekty tématizují právě procesuálnost svého vlastního vzniku v čase. Ruční modelace jednotlivých pásků, z nichž jsou vytvořeny geometrické tvary, avšak s organickou kvalitou, v sobě nese prvky asijské kultury. Ty jsou ještě podpořeny křehkostí a zemitostí tradičního, přírodního, hliněného materiálu. Paulina díla působí jako pastózní čáry vyvedené z plochy plátna do podoby objektu a evokují tak máchnutí silným plochým štětcem do prostoru. Jemně přecházející valéry odstínů terakoty a temně modré se drží barevnosti nalezitelné v přírodě a tím zůstávají v souladu s keramickým materiálem.

„Jsi tam ještě?“

„Ještě je jedno. Ale jsem. – Jsem –  je to podstatné.“

„Cože?“

„–Ještě– je časový údaj. Tady čas neběží.“

„A co dělá?“

„Stojí.“

„Ocitám sa v akejsi dobe bezčasia a bezmocnosti a cestu von hladám v obraze bez ludstva“, napsala Kristína Bukovčáková, která do svých magických, duhových krajin uniká před nemožností uchopit aktuální svět třetího tisíciletí v množství jeho změn. Ve svých plátnech Kristína pracuje s prolínáním estetiky atlasů o pěstování ovoce a zeleniny se záplavou digitálního obrazového materiálu v prostředí internetu. Ve snaze přenést lidskou emoci do oživené přírody akcentuje autorka symboliku škůdců a patogenů napadajících rostliny, kterou odkazuje k enviromentálnímu žalu. Jako škodlivého činitele pak vnímá primárně člověka a jeho neschopnost zvrátit svou pozici ničitele prostředí, v němž žije. Dojem fantasknosti Kristíniných fiktivních krajin má na svědomí nejen přesaturovaná barevnost, ale také kombinace perspektiv, kdy se mikroskopicky vykreslené rostliny v popředí doplňují s pozadím evokujícím snímky povrchů planet z družic na oběžné dráze. Místy až psychedelická barevnost, líbivost jakési neo-herbářové estetiky a znepokojující momenty narušení idylického obrazu skrytými zvířecími obyvateli, tvoří ve výsledku působivou melancholicko-surrealistickou podívanou.