Mitmem

Janja se inspirovala lučními květy, shluky květin, které působí jako luční zátiší. Kyticemi, které lidé rádi sbírají třeba na procházce, i věnečky, co je pletou děti z pampelišek, sedmikrásek, hvozdíků, zvonků a ze všech květin, které na louce objeví, které je nějak uhranou, nebo okouzlí ve své subtilnosti.

Designérka ve své kolekci chtěla tentokrát zdůraznit decentnost a drobné zdobení. „Jemnost a křehkost má být něco, co má význam jen pro nositele šperku. Může to skrýt do dlaně. Zná nejmenší detaily, které jsou jen osobní, ale navenek a pro okolí nejsou tak lehce postřehnutelné. Šperk má svého nositele svádět, aby se mu věnoval zblízka,“vysvětluje. O to větší důraz bylo třeba klást při zpracování na tvoření detailů. Aby se zachoval půvab tvarů, bylo složité řešit nejen komponenty, ale i technické zpracování.

anja se setkala také s výzvou nového materiálu. „Už delší dobu jsem chtěla pracovat s opály. Jsou to takové disco kameny a baví mě, jak vznikaly,“říká autorka o nerostu, který se tvoří tlakem skal na vodu ve skulinách, kde postupně kapalina zkamení do křehkého, světlo odrážejícího polodrahokamu. „Je to pro mě celé taková metafora covidu i toho, v jaké situaci jsme se ocitli. Pod těžkým tlakem mas působících ze všech stran vznikne něco pohádkově krásného. Něco, co na sílu odpovídá křehkostí,“vysvětluje. Celý proces autorčiny šperkařské práce provázel právě jemnocit. Opál potřebuje citlivý přístup, pod prsty se jinak ve své křehkosti rozpadá. Hlavní polodrahokam pak doplňují opály, vzácný zelený granát, brilianty a olivíny.

Tisíce květů
na křehký dohled
střeží
svět u zápraží. 

Louka se chvěje,
smyčec,
co někdo zapomněl v trávě. 

Odrazy sklíček,
obrysy poznaných vůní,
dlaní. 

Rána jsou měkká
jak dětská tvář.
Švitoří, září.
Večery tiché,
hluboké rokliny stáří. 

Horizont nebyl blíž
nebyl dál