Jolanta Trojak: Záblesk jinakosti přináší zázraky

Janja se ráda obklopuje inspirativními osobnostmi, které se nebojí být samy sebou, hledají si vlastní cesty a zároveň podporují ostatní. Jolanta Trojak, historička umění a spisovatelka, je jednou z nich, a proto i novou tváří značky.

Vy víte, jak na to, vrátit se ke svému středu?
Život je neustálá změna. Je přirozené, že nás běh události nebo interakce s druhými z našeho středu tu a tam vychýlí. Podstatné je mít se k čemu vracet. Mít vybudovanou vnitřní integritu - sebevědomí, být si doslova vědomí sebe sama. Nepodceňovat se, ani se nepřeceňovat, teprve pak s námi může okolí zacházet s respektem.
 
V knize se dotýkáte i honby za dokonalostí – což je i velmi současné téma.  
Ano, i mojí duchovní hledači se snaží dosáhnout perfekce, kterou mylně ztotožňují s osvícením. Spiritualitu konzumují, místo aby ji bez ohledu na výsledek prožívali. Stejně jako současná doba přeceňují výkon. Proto se v knize i v životě snažím klást stejný, ne-li větší důraz na uvolnění, odevzdání se, balanci na hraně konání a nekonání. Už nevnímám život jako „to do list“, ale jako hru. Přenechávám mnohem větší prostor náhodě, spontánnosti, intuici. Nesmím zapomínat, že po nádechu musí nutně přijít výdech.
V knize reaguji i na současnou instantní ezoteriku, která mnohdy jede po povrchu a zaměřuje se pouze na vnější aspekty spirituality. Člověk hledá duchovní oporu, právě když je křehký a odpojený od sebe a svých potřeb. Pak se může snadno stát obětí obchodníků s duchovnem. I já jsem v době psaní Svatavy mylně hledala své sebepotvrzení venku.
 
Co jste konkrétně prožívala?
Práce na knize se z plánovaného roku protáhla na pět let, které jsem musela ustát bez jasně definované společenské identity. Do té doby jsem byla zvyklá odvíjet svoji hodnotu od svých společenských úspěchů. Pilíře, na kterých bylo vybudované moje sebevědomí, se tedy logicky začaly drolit. Abych se se svojí situací vyrovnala, začala jsem chodit na terapii, ale tam jsem své pocity pouze intelektualizovala. Pořád jsem byla ve své hlavě, tedy ve své komfortní zóně. Vše mi šlo precizně pojmenovat, ale k mému srdci to nedoputovalo. Vyzkoušela jsem i pár ezoteriků-léčitelů, ale brzy mi došlo, že se jedná jen o dovednou sugesci a je na duchovní vyspělosti dotyčného, jestli vás manipuluje pozitivním nebo negativním směrem. Nepopírám, že obcházení kartářek bylo zábavné a poskytlo mi mnoho inspirace pro můj román, ale brzy jsem pochopila, že to nebude tak jednoduché, že někdo mávne kouzelnou hůlkou a moje problémy zmizí. Nakonec mi nezbylo než podniknout tu nejmíň zábavnou a nejpracnější cestu - obrátit svoji pozornost dovnitř. Vrátila jsem se, jako vždy, když mi bylo v životě těžko, k józe a mým duchovním průvodcem se stala ta nejprozaičtější věc na světě - můj dech. Pro ty, kteří nyní procházejí podobným osobním zemětřesením, jsem do románu nenápadně vetkala pár vodítek, jak si v těchto náročných chvílích alespoň v základu pomoci.
 
V knize hraje důležitou roli i zázrak. Co je zázrak?
Zvykli jsme si za zázrak považovat něco spektakulárního. I hrdinové Svatavy usilují o levitaci, bilokaci, telepatii… Pro mě je třeba zázrakem záblesk autentičnosti v našem chování. Často jednáme na základě zažitých mechanismů. Opakujeme vzorce, které jsme přejali od našich rodičů, školy, prostředí, jež nás utvářelo. Většinu života jsme tak schopni prožít na autopilota. O to vzácnější jsou momenty, kdy z těchto vzorců dokážeme vystoupit a místo obvyklé automatické reakce si dáme čas a prostor zareagovat jinak, autenticky. V těchto chvílích se projeví naše svobodná vůle na úkor strachů, předsudků a často pomýlených představ. Tehdy opravdu žijeme v přítomnosti. A to není málo.
 
Zázraky tedy vycházejí z nás. Ale věříte třeba v zázračnou moc šperků a talismanů?
Šperky vnímám jako doplnění a podtržení naší osobnosti, výraz sebelásky a sebepéče. Neměly by nás zastínit. Bonusem je, když pro nás mají symbolickou nebo citovou hodnotu. Stejně tak můžou léčit, posilovat. Záleží na míře naší autosugesce. Pak jde vždy o zástupný, ideálně překrásný symbol nějaké vnitřní síly.
 
Máte s nějakým šperkem blízký, intimní vztah?
Jako čerstvá novomanželka nosím s hrdostí a láskou snubní prsten, který mě upomíná na pouto s mužem, kterého hluboce miluju. 

Jaký šperk jste si naposledy pořídila?
Pečetní prsten z kolekce Homa. Koupila jsem si ho bezprostředně po křtu mého románu Svatava. Tehdy jsem pocítila silnou potřebu sebe sama ocenit i docenit. Současně jsem v sobě chtěla symbolickým aktem uzavřít to těžké i naplňující období, ve kterém kniha vznikala. Šperkem od Janji jsem cestu Svatavy od prvního nápadu až po vydání knihy doslova zpečetila. 

Je pro vás důležitá i symbolika šperků z dané kolekce nebo význam drahých kamenů? 
Šperky si vybírám čistě intuitivně. Čím víc se znám, tím víc cítím, co ke mně patří. Bohužel, moji pozornost spolehlivě přitáhnou ty nejdražší kousky. Pak musí spontánní volbu zkorigovat ratio. A jsme zase u umění rovnováhy…

Nosíte je pořád, každý den? Nebo šperky střídáte?
Šperky střídám i nosím podle nálady. Pravidelně se u mě střídá zdobné a minimalistické období. Teď na dovolené jsem nenosila ani snubní prsten, protože se můj muž bál, že se nám při surfování utopí v Pacifiku. Když jsme si je po návratu vzájemně nasazovali, připadali jsme si jako kdybychom si obnovovali manželský slib – silně vnímám i rituální rovinu šperků.

Kupujete si šperky i sama pro sebe? Nebo je to pro vás důležité, že je dostanete?
Šperky si kupuju i dostávám, a to nejčastěji od svého muže. Sama jsem nedávno obdarovala dvěma prsteny svoji dceru Stellku. Shodou okolností jde také o Janjiny prsteny z kolekce Homa. 

Jak vnímáte krásu?
Jako jeden díl z celku, kterým si utváříme naši realitu. Vztahy, které máme, prostředí, ve kterém žijeme, způsob, jakým se vyjadřujeme, to vše vypovídá mnohé o našem vnitřním světě. Kultivace vnitřního prostoru se nevyhnutelně prolne navenek. A může to samozřejmě fungovat i opačně.