Kateřina Šimáčková: Usmát se na každého

Soudkyně Evropského soudu pro lidská práva Kateřina Šimáčková má silně vyvinutý cit pro spravedlnost. Služba druhým je jejím životním hnacím motorem a naděje je jistota, že má její snažení smysl.

Co vám zlepšuje život k lepšímu? 

"Zjistila jsem, že nejlepší lék na negativní emoce je, když myslíte více na druhé než na sebe. To neznamená, že se má člověk obětovat a trpět u toho; je možná žít svůj život jako službu a být užitečná a současně pociťovat skutečnou spokojenost. Líbí se mi jedno budhistické pravidlo:  Cítících bytostí je nespočet, slibujeme je všechny zachránit. To je pro mne ideál lidskosti i praktická životní výzva."

Kde čerpáte sílu pro svou práci?

"Sílu čerpám právě z tohoto svého životního úkolu – služby druhým. Moje práce, v níž spatřuji důležitý smysl – zachovat fungující společenský řád a současně myslet na každého jednotlivce, mne navíc neskutečně baví a zajímá, a to je záruka, že nikdy nevyhoříte. Mám ráda myšlenku, že naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že moje snažení má smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne."

Jaké ženy ve svém okolí obdivujete? Které jsou pro vás inspirací?

"Obdivuji životní příběh, charakter a odvahu Anny Šabatové a Elišky Wagnerové; jejich oddanost ochraně lidských práv i hluboké znalosti v této oblasti. Inspirovaly mě i v tom, že je třeba blízce spolupracovat s mladými lidmi. Anna Šabatová vychovala silnou generaci právníků a právniček v Kanceláři veřejného ochránce práv a Eliška Wagnerová ovlivnila řadu svých mladších kolegů a kolegyň na Nejvyšším i Ústavním soudě.  My starší bychom se měli učit od těch, o jejichž budoucnosti dnes rozhodujeme. Inspirují mne právničky, které jsou mladší než já, ale skvělé v práci, svých dalších aktivitách i životě; namátkou jmenuji Barbaru Havelkovou, Veroniku Bílkovou, Pavlu Špondrovou, Evu Petrovou, Zuzanu Vikarskou, Hanu Lupačovou, Barbaru Antonovičovou, Věru Honuskovou a vůbec celé společenství vzniklé kolem Mužského práva."

 
Zabýváte se především rovností žen. Co konkrétně je nyní nejpalčivější téma? A v čem cítíte naději?

"Právě pracuji na druhém svazku knihy Mužské právo, která je skupinovým dílem ukazujícím na jednotlivých situacích a příbězích, jak společenská pravidla a stereotypy z období patriarchátu ovlivňují tvorbu práva, které nebere v potaz potřeby žen, dětí, zranitelných lidí, ale ani mužů, kteří se ve svém životě nechtějí přizpůsobit patriarchálním modelům a očekáváním. Nejdůležitější je o jejich starostech a problémech mluvit, hledat kreativní řešení, snažit se si porozumět. Stejně jako v otázkách ochrany klimatu věřím nastupujícím generacím. Cítím, že si přiznávají vlastní zranitelnost i své skutečné potřeby a díky tomu mají větší pochopení pro druhé a jejich přání."

 
Co je podle vás zásadní charakteristika spravedlnosti? Je to velké slovo, ale dá se vždycky najít?

"Spravedlnost je pro mne spíše ideálem, k němuž směřujeme, a není plně dosažitelná prostřednictvím práva. Je spravedlivé, že se jedno dítě narodí do milující rodiny, žijící v klidné a bohaté části světa, a jiné dítě je opuštěným sirotkem v chudé zemi, zmítané válkou? Právo má omezené možnosti v nastolování reálné sociální spravedlnosti, ale každodenním úkolem každého právníka by mělo být zamezovat nespravedlnostem. Je to podobné jako s pravdou – nejvíce pravdě pomůžete tím, že nebudete lhát a budete lži odhalovat."

Jak byste popsala Janjy tvorbu?

"Poprvé jsem si všimla Janjiny tvorby v roce 2012, kdy vznikla kolekce liščích šperků. Oceňuji její schopnost vystihnout zvířecí podobu, propojit jejich sílu a zranitelnost, a tím upozornit lidi, že máme za lišky, další zvířata i přírodu odpovědnost. Janjiny šperky pro mne nesou poselství této lidské odpovědnosti, jsou to talismany, které nám dodávají přírodní sílu a připomínají naše poslání."

Čím se zrovna zabýváte, co vám činí nepokrytou radost? 

"Jsem soudkyní na Evropském soudě pro lidská práva, celé dny věnuji tomu, nač jsem se vlastně připravovala celý život, a jsem u toho obklopena skvělými lidmi, pro něž je ochrana lidských práv ústředním životním motivem stejně jako pro mne. Vážím si i toho, že inspiruji řadu žen v jejich snažení. Navíc mne moje práce přivedla do Francie, a tak se učím od Francouzů každodenním životním radostem. Nakoupit si na trhu dobré ovoce a zeleninu a sama si je uvařit, usmát se na každého člověka, kterého potkáte, dívat se, jak v parku Orangerie hnízdí čápi, kvetou keře a plavou labutě. Je to pár minut, které vytvoří úplně jinou atmosféru dne."