Daniela Drtinová: Šperky nás nesou ke hvězdám

Novinářka a moderátorka Daniela Drtinová má silně vyvinutou intuici, a to je jeden z nejlepších předpokladů pro její práci. Pozná, jestli jsou vyřčená slova v souladu s tím, kdo je vyslovuje. Ráda se ptá tak, aby se dostala do hloubky a do nitra zároveň.

Kde čerpáte sílu?
V tichu a samotě. Tam jsem nejvíc ‘doma.’ A je to pro mě taky největší luxus, vzhledem k tomu, že život ve městě provázejí hluky i v noci. Naštěstí existuje ‘vnitřní ticho’, kam se dá dostat skrz modlitbu či meditaci. Bez téhle možnosti bych vůbec nedokázala existovat. A díky tomu mám taky sílu a energii ke světskému fungování přes den. A samozřejmě naprosto geniální je spánek.

Podle jakých hodnot se ve svém životě a ve své práci řídíte?
To, čím se řídím ve svém životě, jsou univerzálně platné hodnoty, jako je láska, pravda, harmonie, soucit, vnitřní řád… Od nich se odvíjí všechno ostatní, i ctnosti, které sice nejsme schopni vzhledem k lidské slabosti osvojit si dokonale, ale neustále se k nim máme vztahovat. S tím vším se snažím být v souladu ve své každodennosti. Na tom je vlastně založena celá moje duchovní cesta.

Jaké ženy ve svém okolí obdivujete? Které jsou pro vás inspirací?
Ženy, které jsou a byly pro mě životní inspirací, už bohužel z tohoto světa odešly. Libuše Šafránková, moje kmotra, průvodkyně mystickou cestou a nejlepší přítelkyně. Přivedla mě nejen ke křtu, ale provedla mě taky ‘stezkou srdce,’ ukázala mi, že právě tudy vede Cesta. Druhá žena, která proměnila můj život, odešla z toho světa už v 16. století. Svatá Terezie z Avily. Španělská mystička a reformátorka karmelitánského řádu. Všechno, co vím o modlitbě, vím od ní.

Co je podle Vás zásadní charakteristika žurnalistiky? Jaká je její funkce, smysl a význam právě v dnešní době?
Její funkce by měla být třídící, odkrývací i uklízečská. V dnešní záplavě informací by měl být novinář schopen rozpoznat podstatné informace od nepodstatných, redigovat je, ale necenzurovat, začlenit je do kontextu, třídit, analyzovat. Jsem přesvědčená, že současný informační chaos, kdy dopředu nikdo informace ze sítí nerediguje, netřídí, nerozlišuje balast a lži, způsobuje rozdělení společnosti a nebývalý toxický nános. Tolik nesmyslů jako dnes ve veřejném prostoru nikdy nebylo, lidé nevědí, čemu mají věřit a snižuje se tak naše tolerance k nejistotě. Společnost je psychicky nemocná. Protože je nejistá a plná obav a strachů. Na takový nápor balastu, lží, vykonstruovaných informací i nenávisti, jako se valí ze sítí, není náš mozek evolučně připraven a je otázka, jestli se někdy budeme schopni v tomto smyslu adaptovat.
V mojí profesi bych mé působení rozdělila na dvě části. V rovině politického 
moderátora jsem uklízeč. Uklízím a třídím informace, poukazuju na nečistoty, rozporuju je, otevírám zavřené rány a to skryté, co je v nich, co může škodit. Jsem takový informační popelář a beru tuhle svoji roli vážně.
V ostatních tématech, nepolitických, se naopak snažím vytahovat ven to krásné, inspirativní, obohacující a hluboké.

Základní pilíř vaší profese je umění klást otázky. Jaká otázka s vámi v poslední době silně zarezonovala?
Otázka, která se mnou silně rezonuje každý den, je otázka mé dcery: “Co bude dnes k večeři?” 

Máte svůj oblíbený šperk, který používáte jako talisman nebo kterým si dodáváte odvahu či sílu?
Ano, mám, je to prsten po babičce s akvamarínem. Je více než sto let starý a díky němu vím, že i zlato jako vzácný kov časem ‘mizí‘, postupně se používáním ztenčuje. Všechno pomine, nic netrvá věčně na tomto světě…

Jak vnímáte sílu šperků? 
Síla, kterou pro mě nese šperk, je krása. Jako kategorie. Něco, co nás vyvede z všednosti, běžnosti. Když se podívám na krásný šperk, cítím hned, jak najednou vnímám jinak, vyvede mě ze stereotypního rámce myšlení, pocítím radost, zvláštní druh uspokojení. Moje štěstí je v tom, že nemusím věci vlastnit, abych z nich měla radost. Síla šperků je podle mě také v tom, že se do zpracovávané hmoty otiskne v tvůrčím procesu osobnost, duše člověka-šperkaře. Do něčeho tak zdánlivě ‘zbytečného‘ jako je šperk, který k přežití nepotřebujeme. Přesto do něj někdo investuje tolik práce a energie, aby ho vytvořil a jiný si ho pořídí, i kdyby si za peníze mohl koupit třeba něco praktičtějšího. Krásu zkrátka k životu bytostně potřebujeme, šperky nás nesou ke hvězdám.

Jak byste popsala Janjy tvorbu?
U Janjy mě fascinuje to, jak pracuje s archetypem. Jako s něčím, co je právě univerzálně platné, ale nemá to jednu danou, pevnou, konkrétní podobu. Archetypu dávají pak lidé v umění dílčí podobu skrz svou fantazii, imaginaci. A to, jak vidí a ztvárňuje archetypy Janja, je pro mě nádherné a je mi to velmi blízké. Jako třeba Svaté srdce…